Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Umění Řecka


pro tento směr nemáme žádného umělce

Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

Řecko Řecké umění bylo uměním harmonie a fyzické i duševní krásy. Celá řecká kultura byla přímo ovlivněna filosofickým učením hledání souladu mezi ideály a skutečností. Řekové milovali nádherné věci, s jednoduchostí a kultivovaností vytříbené mysli, jemné harmonie a nevšední mytologie.

Řecká kultura bývá všeobecně dělena na tři období: archaické, klasické a helénské. Počátek archaického období bývá kladen do roku 1000 před naším letopočtem, klasické období začalo přibližně perskými válkami, které probíhaly v letech 480 až 448 před naším letopočtem, a helénská doba nastala se smrtí Alexandra Velikého v roce 323 před naším letopočtem. Tvorba jednotlivých umělců se však od sebe v různých obdobích velmi lišila, nebyla jednotná a oficiální. Mnohé regiony měly specifické umělecké tradice, které napomáhaly v pozdějším rozdělení tvorby jejich umělců.

Řekové věřili, že v každém člověku je něco božského – právě proto jejich bohové vypadali a jednali jako lidé, včetně jejich slabostí a chyb. Tím se lišili od všech předchozích božstev všech předchozích staletí a kultur, které věřily v bezchybnost a všemocnost nedosažitelných bohů. Zatímco jiné kultury hledaly poznání vzdálením se od tělesného světa, Řekové studovali skutečnost a sami sebe, což přineslo vznik převratných filosofií a filosofických škol. Tato myšlenková a osobní svoboda pak stála za vznikem svobodného umění a realismu.

Vizí klasického řeckého světa byla společnost, která pracovala nejlépe s principy rovnosti všech občanů a svobody tvarovat svůj vlastní život podle ideálů demokracie – vlády lidu. S ideály demokracie přišla do řeckého světa také nevšední kultura, která vytvořila novou architekturu, umění, divadlo a především filosofii, jež utvářely i vnímání moderního světa. Myšlenka demokracie a rovnosti lidí byla v tehdejším světě mimořádně inovativní – prvním jejím známým autorem byl na konci 6. století před naším letopočtem aténský zákonodárce Solón, který dal právo rozhodovat všem svobodným občanům a zakotvil rovnoprávnost před zákonem.


Architektura

Architektura Řecka byla architekturou především ve spojení s chrámovými stavbami, které následovaly přesně geometrické vzory a proporce. Struktura řeckého chrámu navazovala na mykénské megarony, chrámové stavby se sloupovím kolem centrální místnosti. Chrámy měly malý vnitřní prostor, sloužily k umístění velké sochy boha, náboženské obřady se většinou konaly venku. V průčelích chrámu byly ozdobné sloupy, které však v nesčetných případech obklopovaly celou stavbu a působily geometrickou vyvážeností a klidnou harmoničností. Základním rozlišovacím prvkem řecké architektury byl sloup.

Dórský sloh vznikl kolem 7. století před naším letopočtem. Dórský sloup byl masivní a mohutný, svou výzdobou však byl střízlivý a prostý. Mnoho chrámů v dórském slohu bylo zasvěceno bohyni Héře, nejvýznamnější památkou byl Parthenón na Akropoli v Aténách. Iónský sloh se rozvíjel v 6. století před naším letopočtem hlavně v městských státech Malé Asie. Sloup byl obvykle lehčího rázu než sloup dórský, byl štíhlejší a zdoben hlavicí. Nejznámější památkou byl Artemidin chrám v Efezu, který byl jednou z nejmonumentálnějších staveb antiky. Měřil 120 metrů a jeho sloupy byly 18 metrů vysoké. V roce 356 našeho letopočtu byl chrám zapálen šílencem Hérostratem, byl však obnoven a nadále používán. Dnes je tento chrám zcela v troskách. Korintský sloh přímo navazoval na iónský, vznikl kolem roku 400 před naším letopočtem. Ze všech slohů měl největší zdobnost a dekorativnost hlavic.

Řekové postavili pět ze sedmi divů světa: sochu Dia v Olympii, Artemidin chrám v Efezu, kolos Rhodský, mausoleum v Halikarnasu a maják v Alexandrii, nicméně do dnešní doby se z nich zachovaly pouze zlomky.

Mimo chrámů se řecká architektura projevila na budování divadel, amfiteátrů, stadionů a závodišť, sloupových síní pro výstupy řečníků, lázní a jiných budov přímo spojených s běžným životem antického člověka. Většina řeckých budov se však do dnešní doby nezachovala, byly zničeny při různých rabováních nebo válkách, materiál z nich byl kraden i na další stavby. Mnoho z nich bylo poničeno i při zemětřeseních a také během čtvrtého a pátého století křesťany, kteří v antických stavbách viděli pohanské chrámy.


Malířství

Největší rozvoj malířství v řeckém umění zaznamenala malovaná keramika. Náměty ornamentů na vázách a nádobách různých tvarů byly většinou mytické příběhy, příběhy ze života, atletické závody a bitvy. Tmavé figury byly většinou vytvořeny na světlém pozadí (červená a žlutá), nebo právě naopak – světlé figury na tmavém pozadí. Desková a nástěnná malba Řeků se téměř nedochovala, za dnešní památky můžeme být vděční právě kopiím Římanů. Za jednoho z nejvýznamnějších malířů Řecka byl považován Polygnotus z Thasosu, který pracoval v polovině 5. století před naším letopočtem a jehož díla byla obdivována v pramenech šest stovek let po jeho smrti. Žádná jeho díla ani jejich kopie se do dnešní doby nezachovaly.


Sochařství

Také sochařství Řecka je známo převážně díky kopiím Římanů, neboť při vykopávkách byl objeven pouhý zlomek zašlé slávy sochařů Řecka. Řecké sochařství bylo jako celek definováno jako snaha o hledání ideálů antické krásy a přirozeností v dokonalých proporcích těla a výrazu tváře. Citovost a duševno byly v řeckých sochách do jisté míry potlačeny, sochař téměř vždy následoval proporční vztahy a estetické normy tehdejšího sochařství.

Řecké sochařství bylo také vázáno na architekturu, štíty mnohých chrámů byly zdobeny reliéfy. V korintském slohu sochy žen, tak zvané karyatidy, často nahrazovaly podpěrná sloupoví chrámů. Sochy byly převážně z mramoru nebo různých druhů vápence a s bronzu. Řecké sochařství nijak nerozlišovalo význam zobrazených postav – sochou mohl býti bůh i atlet.

Nejstarším stupněm řeckého sochařství bylo tak zvané archaické období. Předměty soch byly z naprosté většiny střízlivě dekorované strnulé postavy mladíků (kouros, plurál kouroi) a dívek (kore, plurál korai) s tajemným archaickým úsměvem na tváři. Archaické období plynule přešlo do klasického období, kde sochař dynamicky idealizoval předměty podle pravidla ušlechtilých proporcí. Bylo to období krásných soch a dokonalých tvarů zachycených v pohybu. Zachovala se i jména dvou jeho tvůrců – Praxitela, který vytvořil slavnou sochu Afrodity Knidské, jejíž dokonalé tvary a pózy byly kopírovány hlavně v období renesance, a Feidiáse, který byl autorem sochy Dia v Olympii a Athény z Parthenónu. Následné helenistické období si zakládalo na dramatickém pojetí soch, využívalo zobrazení výraznějšího pohybu a dynamiky. Postavy byly zachyceny v životných pózách a sochy odrážely ve svých tvářích realistické pocity. Typickými příklady tohoto období byla socha Niké Samothrácké, Milónská Venuše, Umírající Gal nebo Laocoön se svými syny.

Mnohé z řeckých soch byly zničeny v období raného křesťanství a středověku, protože zobrazovaly pohanské bohy. Sochy, které se zachovaly do dnešní doby, přežily hlavně proto, že byly zakopány a zapomenuty nebo potopeny v moři.


Konečná verze – 9. 6. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate