Manýrismus byl směrem, který přibližně od roku 1520 (rok, kdy zemřel Rafael) až do konce 16. století zaujímal hlavní pozici v umění Itálie, Španělska a Francie. Vasari vrchol manýrismu vymezoval lety 1530 až 1580, za jeho hlavní střediska pak označil Řím, Florencii a Mantuu, Benátkám se hlavní vlna manýrismu jaksi vyhnula. Umělci tohoto směru byli v převážné většině vzděláni v principech vrcholné renesance, kterou později ve své tvorbě pozměnili a rozvinuli. Manýrismus se projevil se ve všech odvětvích výtvarného umění – malířství, sochařství, architektuře i dekorativním umění. Název tohoto stylu byl prosazován na počátku 20. století německými historiky umění, kteří se snažili najít kategorii pro zdánlivě nezařaditelné umění lišící se od klasické renesance.

Název manýrismu byl odvozen z italského slova maniera, které znamená jakýsi přehnaný způsob chování, manýry nebo charakteristický styl. Manýrismus bývá často označován jako úpadkový styl, neboť jeho hlavním principem bylo narušení harmonického ideálu krásy Leonarda da Vinciho, Michelangela a Rafaela, který definovala vrcholná renesance. Zatímco renesance si zakládala na všeobecné přirozenosti a jemnosti, manýrismus byl spíše individuálním odrazem stylu jednotlivých umělců. Umělec v manýrismu již nebyl pouhým zaměstnancem svého zákazníka, ale respektovaným a osobitým umělcem a vedle učenců a básníků hodnotným členem dvora a leckdy i blízkým a respektovaným přítelem šlechticů. Známým obdivovatelem manýristů byl císař Rudolf II. Habsburský, který hostil mnoho z nich na Pražském hradě.

Manýrismus se rozvinul hlavně mezi žáky dvou největších mistrů renesance – Rafaela a Andrea del Sarta. Mezi následovníky Rafaela pak patřil hlavně Giulio Romano, který svým způsobem poškodil Rafaelův odkaz: kvůli Rafaelově předčasné smrti poněkud necitlivě manýristicky dokončil celou řadu jeho fresek ve Stanze di Raffaello ve Vatikánu, a dal tak nepřímo příčinu ke vzniku hnutí Prerafaelitů, kteří hlásali návrat k období před Rafaelovou tvorbou. Rafael sám však principy manýrismu nezastával, Aténská škola, jedna z jeho posledních fresek, byla svou jemností a nevšední harmonií klasickým příkladem vrcholné renesance. Mezi manýristické studenty Andrey del Sarta pak patřili Jacopo Pontormo a Rosso Fiorentino. Do jisté míry byl zastáncem manýrismu i Michelangelo, především v jeho sochách pro náhrobky Medičejských.

Dnes bývá manýrismus oceňován zejména proto, že ukázal osobitý přístup umělců a dokázal se odpoutat od dokonalosti a jakéhosi vznešeného chladu renesance. Nejznámější manýristickou deformací byly protáhlé a nadměrně svalnaté postavy, které měly do obrazu vnést dynamiku a život. Přehnané pózy postav manýristů nebývaly v harmonické rovnováze jako v obrazech renesančních umělců, také jejich pojetí barev a světla nebylo přirozené a měkké jako v dílech jejich dřívějších kolegů.

Manýrismus se v průběhu doby vyvinul v baroko, které bylo dominantním uměleckým slohem 17. století.


Konečná verze – 9. 6. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.