Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Manýrismus


von Aachen, Hans
dell’ Abbate, Niccolo
Aldegrever, Heinrich
Allori, Alessandro
Ammanati, Bartolommeo
Anguissola, Lucia
Anguissola, Sofonisba
Arcimboldo, Giuseppe
Bandinelli, Baccio
Barocci, Federico
Baroccio
Bassano, Leandro
Bassano, Jacopo
Beccafumi, Domenico
Benson, Ambrosius
Bernini, Pietro
Berruguete, Alonso
Bloemaert, Abraham
Bronzino, Agnolo
Cambiaso, Luca
Caravaggio
da Caravaggio, Polidoro
Caron, Antoine
Cattaneo, Danese
Cellini, Benvenuto
Cesari, Giuseppe
Cordier, Nicolas
Correggio
Crespi, Giovanni Battista
van Dalem, Cornelis
Danti, Vincenzo
dell’Abbate, Niccolo
El Greco
da Empoli, Jacopo
Fiorentino, Rosso
Galizia, Fede
Gerhard, Hubert
Giambologna
Giovane, Palma
Goujon, Jean
Greco, El
van Haarlem, Cornelis Cornelisz.
van Heemskerck, Maerten Jacobsz
van Hemessen, Jan Sanders
Il Nosadella
Jacobsz, Dirck
de Juni, Juan
Lallemant, Georges
Ligorio, Pirro
Lippi, Filippino
Longhi, Barbara
Lotto, Lorenzo
Maderno, Stefano
Mariani, Camillo
Michelangelo
Mistři školy Fontainebleau
Mochi, Francesco
de Morales, Luis
Moroni, Giovanni Battista
Palladio, Andrea
di Paolo, Giovanni
Parmigiano
Parodi, Filippo
Pilon, Germain
del Piombo, Sebastiano
Pontormo, Jacopo
Primaticcio, Francesco
Romano, Giulio
Salviati, Francesco
Sanders van Hemessen, Jan
Sansovino, Jacopo
Savoldo, Giovanni Girolamo
de Siloe, Diego
Snyders, Frans
Sodoma
Spranger, Bartholomeus
Sustris, Lambert
Tintoretto, Jacopo
Tribolo, Niccolo
del Vaga, Perino
Vasari, Giorgio
van Veen, Otto
Veronese, Paolo
Vittoria, Alessandro
da Volterra, Daniele
de Vries, Adriaen
Willmann, Michael Lukas Leopold
Zuccaro, Taddeo
Zuccaro, Federico
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

Manýrismus byl směrem, který přibližně od roku 1520 (rok, kdy zemřel Rafael) až do konce 16. století zaujímal hlavní pozici v umění Itálie, Španělska a Francie. Vasari vrchol manýrismu vymezoval lety 1530 až 1580, za jeho hlavní střediska pak označil Řím, Florencii a Mantuu, Benátkám se hlavní vlna manýrismu jaksi vyhnula. Umělci tohoto směru byli v převážné většině vzděláni v principech vrcholné renesance, kterou později ve své tvorbě pozměnili a rozvinuli. Manýrismus se projevil se ve všech odvětvích výtvarného umění – malířství, sochařství, architektuře i dekorativním umění. Název tohoto stylu byl prosazován na počátku 20. století německými historiky umění, kteří se snažili najít kategorii pro zdánlivě nezařaditelné umění lišící se od klasické renesance.

Název manýrismu byl odvozen z italského slova maniera, které znamená jakýsi přehnaný způsob chování, manýry nebo charakteristický styl. Manýrismus bývá často označován jako úpadkový styl, neboť jeho hlavním principem bylo narušení harmonického ideálu krásy Leonarda da Vinciho, Michelangela a Rafaela, který definovala vrcholná renesance. Zatímco renesance si zakládala na všeobecné přirozenosti a jemnosti, manýrismus byl spíše individuálním odrazem stylu jednotlivých umělců. Umělec v manýrismu již nebyl pouhým zaměstnancem svého zákazníka, ale respektovaným a osobitým umělcem a vedle učenců a básníků hodnotným členem dvora a leckdy i blízkým a respektovaným přítelem šlechticů. Známým obdivovatelem manýristů byl císař Rudolf II. Habsburský, který hostil mnoho z nich na Pražském hradě.

Manýrismus se rozvinul hlavně mezi žáky dvou největších mistrů renesanceRafaela a Andrea del Sarta. Mezi následovníky Rafaela pak patřil hlavně Giulio Romano, který svým způsobem poškodil Rafaelův odkaz: kvůli Rafaelově předčasné smrti poněkud necitlivě manýristicky dokončil celou řadu jeho fresek ve Stanze di Raffaello ve Vatikánu, a dal tak nepřímo příčinu ke vzniku hnutí Prerafaelitů, kteří hlásali návrat k období před Rafaelovou tvorbou. Rafael sám však principy manýrismu nezastával, Aténská škola, jedna z jeho posledních fresek, byla svou jemností a nevšední harmonií klasickým příkladem vrcholné renesance. Mezi manýristické studenty Andrey del Sarta pak patřili Jacopo Pontormo a Rosso Fiorentino. Do jisté míry byl zastáncem manýrismu i Michelangelo, především v jeho sochách pro náhrobky Medičejských.

Dnes bývá manýrismus oceňován zejména proto, že ukázal osobitý přístup umělců a dokázal se odpoutat od dokonalosti a jakéhosi vznešeného chladu renesance. Nejznámější manýristickou deformací byly protáhlé a nadměrně svalnaté postavy, které měly do obrazu vnést dynamiku a život. Přehnané pózy postav manýristů nebývaly v harmonické rovnováze jako v obrazech renesančních umělců, také jejich pojetí barev a světla nebylo přirozené a měkké jako v dílech jejich dřívějších kolegů.

Manýrismus se v průběhu doby vyvinul v baroko, které bylo dominantním uměleckým slohem 17. století.


Konečná verze – 9. 6. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate