Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Dadaismus


Arman
Arp, Hans (Jean)
Brauner, Victor
Cornell, Joseph
Delaunay-Terk, Sonia
Dine, Jim
Dix, Otto
van Doesburg, Theo
Duchamp, Marcel
Ernst, Max
Freundlich, Otto
Grosz, George
Hausmann, Raoul
Heartfield, John
Klein, Yves
Man Ray
Miró, Joan
Oppenheim, Méret
Picabia, Francis
Ray, Man
Schad, Christian
Schwitters, Kurt
Terk, Sonia Delaunay-
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

Baudelaire: „Je to smích, jenž nikdy nespí, tak jako nemoc, která kráčí neochvějně svou cestou a provádí příkaz daný Prozřetelností.“


Intelektuálové odjakživa rádi provokovali, milovali ironii, fikci, sarkasmus, dvojsmysl i humor, který považovali za zbraně myšlení proti měšťáctví, konformismu a duševní apatii. Revoltovali proti uznávanému intelektuálnímu pořádku i proti běžné morálce. Výstřední a podivné chování umělci užívali proto, aby dali najevo svou odlišnost, aby dráždili a vyvolávali skandály. Ve většině případu ale nešlo o milou komičnost ani o nevinné žertování, ale o mrazivý smích. Mezi předchůdce dadaismu patřili Fantaisté, Zutisté, Hydropaté a Hirsuté.

- Fantaisté – Tato skupina byla činná v letech 1860 až 1870. Sdružovala proti ideologii a morálnímu konformismu téměř všechny básníky a umělce té doby. Vedoucí osobností fantaistů byl Théodore de Banville, dále byli členy Albert Geatigny, Catulle Mendés, Villers de l'Isle-Adam, Charles Baudelaire, Stephan Mallarmé a Paul Verlaine, který pak významně ovlivnil tvorbu Arthura Rimbauda. V jejich setkání se odrážel střet osudů budoucích zakladatelů republiky, hrdinů Komuny a kouzelníků na poli jazyka, kteří se snažili dát „ryzejší smysl slovům plebejců“. Přes svou zdánlivou uvolněnost kladli fantaisté závažné požadavky, jejich fantazie znamenala jistou revoltu a negaci.

- Zutisté - Tato skupina básníků se sešla v roce 1871 a byla založena na sarkasmu a výsměchu. Jejich název sám o sobě měl předdadaistický charakter, básníci byli takto pojmenováni, protože na všechno odpovídali slovem „zut“, které znamenalo něco jako „houby“.

- Hydropaté a hirsuté - Hydropaté a hirsuté nastoupili na scénu po zutistech. Pobuřovali bohaté měšťáky, bylo možné je poznat podle klobouků a kravat, podle toho jak kouřili dýmku nebo pili absint, i podle vulgárního jazyka, jímž šokovali lidi. Jejich stoupenec Charles Baudelaire si dokonce barvil vlasy na zeleno.

V době první světové války se vytříbily podmínky zrodu dadaismu, dada proniklo na scénu v několika zemích zároveň – s maximální intenzitou se projevilo u národů ve válečném konfliktu bezvýhradně antagonistických (Německo a Francie). Vítězové i poražení zavrhovali s odporem civilizaci, která připustila hromadné vraždění, odmítali církve, jež se vědomě podílely na této hanebnosti, a zatracovali elitní společnost, která válku velebila. Dada tak mělo výrazně provokativní ráz, bylo svou podstatou protitradicionalistické a vycházelo z úpadku západních hodnot, hasnoucích na polích posetých mrtvolami. Chtělo ničit zažité hierarchie a tehdejší společnost prakticky nevěděla, jak se vůbec k tomuto hnutí stavět, protože bylo zcela nepochopitelné, a nebylo mu ani možno oponovat, neboť bylo samo opozicí, nicméně však ryzou absurdností, čirou negací a provokací.

Dadaismus se projevoval jak literárně, tak výtvarně. Oba přístupy s sebou velmi úzce souvisely – zastávaly v negativistických vášních nezřízený kult absurdity s rouhačskou a obrazoboreckou zběsilostí. Principem jejich tvorby byla teorie tabuly rasy, kterou uplatňovali v celkovém „vybílení“ všech vžitých literárních a výtvarných odvětví. Napadali základy myšlení a zpochybňovali jazyk, logičnost a princip shodnosti, stejně jako podstatné znaky a prostředky umění. V literatuře rozbíjeli větnou skladbu, nahrazovali slova jazyka zvoláními, tóny a výkřiky, ve výtvarném umění uplatňovali místo ušlechtilých materiálů náhodně nalezené věci, střepy a různý brak.

Německý básník Hugo Ball a jeho žena Emmy Henningsová, hudebnice a tanečnice, pojali úmysl vytvořit v Curychu literární kavárnu, kde by se scházela exulantská inteligence. K tomuto účelu si vybrali hospodu Meirei, která se nacházela v lidové čtvrti Niederdorf a netěšila se právě nejlepší pověsti. Smlouva byla uzavřena a tak 1. února 1916 zahájil Kabaret Voltaire provoz. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha a požadavek spravedlnosti uplatňovaný proti mocným. Slavnostního otevření se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, Viking Eggeling, Marcel Slodki, Christian Schad, Hans Richter, Augusto Giacometti a další. V Kabaretu Voltaire bylo také na jaře roku 1916 Dada založeno.

Název Dada byl odvozen náhodně – jednou večer v kabaretu Voltaire umělci otevřeli náhodně malý Laroussův slovník a pak jeden z přítomných pustil z kapátka vodu. Kapka se rozpleskla na slově dada, které v dětské mluvě značí koně a znamená koníčka, zálibu či náruživost. Mužem držícím kapátko měl být Tristan Tzara, který však toto tvrzení nikdy nevyvrátil ani nepotvrdil.

Dada bylo halasné a brutální, ale bylo zároveň i étericky jemné: slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dada bylo násilnické a rozjařené, nezřídka v něm však bylo možno zaslechnout i něžnou, ba melancholickou notu. Dada byly úzkost projevená zuřivostí, tornádem. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí. Odsoudili ke zkáze poklady muzeí a splétali svá mistrovská díla ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. Dadaistický vichr smetl ze země kulturní idoly a na nebi rozprášil všechny iluze.

Postupem času narůstaly nesváry, přibývalo neshod, roztržek a zatrpklosti. Objevila se také únava, neboť skandály dadaistů měly uniformní ráz a věčná negace zplodila nudu. Dada zaniklo roku 1922.


Prohlášení přednesené v kabaretu Voltaire na jaře 1916

Richard Huelsenbeck

Urození a respektovaní občané města Curychu, studenti, řemeslníci, dělníci, vagabundi, bezcílní lidé všech zemí, spojte se. Jménem kabaretu Voltaire a svého přítele Hugo Balla, zakladatele a vedoucího tohoto vysoce určeného institutu, mám dnes večer přednést prohlášení, jež vámi otřese. Doufám, že nedojdete tělesné úhony, ale to, co vám nyní hodláme říci, zasáhne vás jako kulka. Rozhodli jsme se, že svou rozmanitou aktivitu shrneme pod jménem Dada. Nalezli jsme Dada, jsme Dada a máme Dada. Dada bylo nalezeno ve slovníku, neznamená nic. Je to ono významné Nic, na němž nic nic neznamená. S Ničím chceme změnit svět, s Ničím chceme změnit básnictví a malířství a s Ničím chceme přivodit konec války. Stojíme tu bez nějakého úmyslu vás bavit nebo obveselovat. Ačkoliv je to všechno tak, jak to je, jsouc totiž nic, přesto se nemusíme rozejít jako nepřátelé.

To, čemu říkáme Dada, je bláznivá hra z ničeho s příměsí všemožných otázek, gladiátorské gesto, hra s chatrnými zbytky, poprava fraškovité morálky a přežranosti. Dadaista miluje věci mimořádné, ba absurdní. Ví, že život je založen na kontradikci a že jeho doba jako žádná jiná usiluje o zničení ušlechtilosti. Vítá proto jakoukoliv masku. Každou hru na schovávanou, v níž je skryta ošidná síla. V obrovské záplavě nepřirozenosti se mu bezprostřednost jeví jako holá neuvěřitelnost. Protože bankrot idejí narušil obraz člověka do nejhlubších podstat, obnažují se patologickým způsobem pudy a nejskrytější motivy. A protože na tu záplavu nestačí umění ani politika, zbývá jen legrace a krvavá fraška… Dadaista bojuje proti agónii a smrtelnému opojení doby. Odmítá jakoukoliv chytráckou opatrnost a pěstuje zvědavost člověka, který má radost a potěšení i z nejpochybnější formy odporu. Ví, že svět systému je v troskách a že doba, jíž se musí platit hotově, zahájila partiový výprodej odbožštělých filosofií. To, co v kramářích budí hrůzu a špatné svědomí, v dadaismu budí veselý smích a vlídné chlácholení.

A podivno, takto magicky naplněné slovo vyčarovalo a zrodilo novou větu, kterou už nepodmiňoval a nespoutal konvenční význam.

Ve chvíli, kdy překonavše své měšťácké zábrany, vepíšete s námi na svůj prapor Dada, budeme opět zajedno a nejlepší přátelé. Přijměte prosím, Dada od nás jako dadadar, neboť kdo nepřijme, je ztracen. Dada je nejlepší medicína a dopomáhá ke šťastnému manželství. Děti vašich dětí budou vám za ně povděčny. Loučíme se nyní s vámi dadapozdravem a s dadaúklonou. Ať žije Dada, Dada, Dada, Dada!


Manifest pana Antipyrina

Tristan Tzara

Dada je naše síla, která pozdvihuje bajonety bez následků, sumatrální hlavu německého děťátka, Dada je život bez pantoflí a bez paralel, která je pro i proti jednotě a rozhodně proti budoucnosti. Moudře víme, že z našich mozků se stanou měkké polštáře, že váš antidogmatismus je stejně exkluzivistický jako funkcionář a že nejsme svobodni a provoláváme svobodu, přísná smutnost bez kázně a bez morálky a naplít na humanitu.

Dada nevychází z evropského rámce slabostí, je to dělej co dělej hovno, ale my chceme od nynějška srát v pestrých barvách, abychom ozdobili zoologickou zahradu umění všech konzulárních praporů. Jsme ředitelé cirkusu a hvízdáme mezi větry běhavek, mezi kláštery, prostitucemi, divadly, skutečnostmi, city, restauracemi, ohi, hoho, bang, bang.

Prohlašujeme, že auto je cit, který nás dost pohýčkal v zdlouhavosti svých abstrakcí jako zámořské parníky, hluky a myšlenky. Nicméně promítáme navenek snadnost, hledáme nejhlubší podstatu a jsme spokojeni, můžeme-li ji skrýt, nechceme počítat okna báječné etiky, neboť Dada neexistuje pro nikoho a my chceme, aby to všichni pochopili. Tady je, ujišťuji vás, balkon Dada, odkud můžeš poslouchat vojenské marše a sestoupit, protínaje vzduch jako anděl v lidových lázních, aby ses vyčůral a pochopil podobenství.

Dada není šílenství, ani moudrost, ani ironie, jen se na mě podívej, roztomilý měšťáku. Umění bylo hrou s lískovými oříšky, děti snesly slova, která na konci stejně klinkala, potom plakaly a křičely strofu a navlékly jí botičky panenek a ze strofy se stala princezna, aby skomírala líbezná, a z té zrovna královna a z té velryba, co hledá břeh, děti se daly v běh, až popadaly dech. Potom přišli velvyslanci citu, kteří vydali dějinný sborový pokřik:

Psychologie Psychologie hihi
Věda Věda Věda
Ať žije Francie teda
My nejsme naivní
My nejsme sukcesivní
My nejsme exkluzivní
My nejsme prosťáčci
A umíme dát zabrat inteligenci

Ale my, dada, my s nimi nejsme zajedno, poněvadž umění není vážné, ujišťuji vás, a vystavujeme-li na obdiv zločin, abychom učeně řekli ventilátor, je to proto, abychom se vám zavděčili, drazí posluchači, tolik vás miluji, věřte mi, a zbožňuji vás.


Konečná verze – 31. 7. 2008



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate