Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Ženy v umění


Agar, Eileen
Ancher, Helga
Ancher, Anna
Anguissola, Sofonisba
Anguissola, Lucia
de Ayala, Josefa
Ayres, Gillian
Beale, Mary
Bell, Vanessa
z Bingenu, Hildegarda
Bonheur, Rosa
Suchardová Boudová, Anna
Browne, Henriette
Browning, Colleen
Carr, Emily
Carriera, Rosalba
Carrington, Leonora
Cassatt, Mary
Chéron, Élisabeth-Sophie
Chicago, Judy
Christo a Jeanne-Claude
Darboven, Hanne
Delaunay-Terk, Sonia
Dismorr, Jessica
Driggs, Elsie
Emin, Tracey
Fish, Janet
Fontana, Lavinia
Frankenthaler, Helen
Fratellini, Giovanna
Galizia, Fede
Garzoni, Giovanna
Gentileschi, Artemisia
Scultori Ghisi, Diana
Glenn, Martina
Gončarovová, Natalia
Goncharova, Natalia
Gonzalès, Eva
Grandma Moses
Hadid, Zaha
van Hemessen, Catharina
Hepworth, Barbara
Hesse, Eva
Holzer, Jenny
Hsu, Yao-Pi
Janoušková, Věra
Jiřičná, Eva
John, Gwen
Kahlo, Frida
Kauffman, Angelica
O' Keeffe, Georgia
Inglis Kello, Esther
Killigrew, Anne
Kollwitz, Käthe
Krasner, Lee
Labille-Guiard, Adélaïde
Laurencin, Marie
de Lempicka, Tamara
Leyster, Judith
Longhi, Barbara
Macková, Anna
Martin, Agnes
Merian, Maria Sibylla
Mitchell, Joan
Modersohn-Becker, Paula
Moillon, Louise
Morisot, Berthe
Moses, Grandma (Anna)
Münter, Gabriele
Murray, Elizabeth
Neel, Alice
Ono, Yoko
van Oosterwyck, Maria
Oppenheim, Méret
O‘Keeffe, Georgia
Peeters, Clara
del Po, Teresa
Podlipná, Terezie
Popova, Ljubov
Potter, Beatrix
Riley, Bridget
Roghman, Geertruydt
Roldán, Luisa Ignacia
Rosse, Susan Penelope
de Rossi, Properzia
Ruysch, Rachel
Saunders, Helen
Savage, Augusta
Sirani, Elisabetta
Sleigh, Sylvia
Suchardová, Miroslava
Teerlinc, Levina
Terk, Sonia Delaunay-
Robusti Tintoretto, Marietta
Toyen
Vigée-Le Brun, Louise-Elisabeth
Waser, Anna
Wyeth, Henriette
Yoko Ono
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

I když byly ženy vždy nedílnou součástí umění, ne vždy se jim jako umělkyním dostávalo zasloužené pozornosti či dokonce uznání. Rozdíly mezi pohlavími byly často vázány na dobové zvyklosti, ženám se odedávna nedostávalo stejných práv jako mužům a tyto rozdíly se projevily i v umění.

Role žen v pravěku byla vázána na rodinu a starost o ni, žena pečovala o rodinný krb a domov, který nezřídka vybavovala svými výrobky – nádobami z pálené hlíny, košíky, šperky i různými tkanými látkami. Tyto předměty každodenního použití byly ozvláštněny ornamenty, které je dekorovaly a dodávaly jim zajímavou jemnou krásu, nebyly pouze strohými předměty sloužícími svému účelu. Do dnešní doby se zachovaly i jeskynní malby, na kterých jsou kromě otisků mužských rukou i otisky jemnějších dlaní žen a dětí.

V antické kultuře nejsou většinou specificky zmiňována žádná jména ženských umělkyň, i když prameny všeobecně hovoří o ženách, které se věnovaly poezii, hudbě i umění. Filosof a spisovatel Gaius Plinius Secundus (Plinius starší) se ve svých spisech zmínil o několika řeckých malířkách včetně Timarety (někdy také Thamyris nebo Tamaris), která se učila a byla zaměstnána v dílně svého otce Micóna mladšího v Aténách, Eirene (někdy také Irene), rovněž působící v dílně svého otce, a Římanku Iaii z Cyzicu (někdy také Marcia), která malovala hlavně výtečné portréty žen a pracovala se slonovinou, a která se nikdy nevdala a byla do své smrti pannou. Jejich umění bylo prý ve své době vyhledávanější než umění mužů, nicméně žádná z jejich děl se do dnešní doby nedochovala.

V raném středověku se role umělce přesunula na muže. Vzdělané ženy pracovaly spíše na jemných pracích, jako byly výšivky či iluminace rukopisů – vyšívání bývalo hlavně zábavou šlechtičen, které ke své práci používaly jemné plátno a drahé nitě, zatímco iluminace rukopisů byly soustředěny v klášterech, coby střediscích tehdejší vzdělanosti, kde na nich pracovaly jeptišky. Velkou výhodou klášterů té doby bylo hlavně to, že mnohé jeptišky i představené pocházely z urozených rodů, a kombinovaly tak v sobě světskou i náboženskou vzdělanost, kterou nabízely i vnějšímu světu. Ženy neurozeného původu používaly dekorací k výzdobě svých šatů i předmětů každodenního použití.

Ve 12. století přišel rozvoj měst a obchodu, ale i vzdělanosti – byly zakládány university a školy. V této době také bylo poprvé ženám umožněno vstoupit do cechů zabývajících se uměleckou činností, i když byly omezeny víceméně jen na výrobu látek, krajek a tapisérií, které zažívaly velký rozvoj hlavně ve Flandrách nebo severní Francii. Ve 13. století se výroba rukopisů z klášterů přesunula i do soukromých dílen, ve kterých často pracovaly ženy, avšak tato jejich role byla svým způsobem potlačena s vynálezem knihtisku.

S příchodem humanismu a renesance se poprvé ženám začalo dostávat uznání i jako samostatným umělkyním, i když těchto úspěchů dosáhlo jen několik málo vyvolených. Jinak byly ženy spíše vázány na své otce umělce, v jejichž dílnách se učily a později i pracovaly – jako ženy nemohly být členkami malířských cechů a jejich práce mohla být prodávána pouze prostřednictvím jejich zaměstnavatelů. V mnoha případech se dříve či později provdaly a kvůli rodinným povinnostem se přestaly věnovat své tvorbě.

Se vznikem akademií a uměleckých škol došlo paradoxně k úpadku ženského umění – vzdělání bylo totiž poskytováno pouze mužům. Toto rozhodnutí bylo ospravedlňováno tím, že aby malíř mohl správně realisticky malovat, musí využívat anatomických vzorů nahých mužských těl. Pohled žen na nahé muže byl nepřístojný a nemravný a ženám byl zakázán přístup na školy. Jakýmsi paradoxem tohoto zákazu bylo, že ženské akty mohli muži vždy malovat bez jakéhokoliv omezení nebo podezření. I tak však ženy malovaly, nicméně nedostávalo se jim velkých a významných zakázek hlavně náboženského nebo mytologického charakteru, protože právě v nich by musely uplatnit svoje znalosti mužské anatomie.

V období baroka se malířstvím zabývaly stejně jako v renesanci hlavně dcery malířů, mnohým z nich se dostalo pozvání na urozené dvory, kde pak hlavně vyučovaly kreslení či byly společnicemi urozených dam. Posláním žen malířek baroka bylo zobrazovat ženy jako samostatně přemýšlející bytosti, jejich postavy nebyly jen vznešenými pózami ženských postav jejich kolegů. Jisté proslulosti ženy dosáhly obzvláště v Nizozemí jako malířky zátiší – jejich delikátní přístup k malbě pomohl vytvořit mnohá mistrovská díla a navíc v zátiších nebyly odkázány na studium anatomie.

V dalších staletích umění žen opět upadalo – téměř veškerá umělecká produkce závisela na vzdělání v akademiích, které víceméně nepřijímaly ženy, například slavná Akademie v Paříži dokonce koncem 18. století vydala přímý zákaz přijímání žen k výuce. Klasická výuka tehdy populárního historického a mytologického žánru v akademiích byla založena kromě studia mužské anatomie i na studiu antických soch, které byly opět téměř výhradně mužské a tudíž opět ženám nepřístupné. Protože akademie měly rozhodující vliv v tom, jaké umění bude mezi veřejností oblíbené, opět vyloučily z uměleckého života ženy, které se pak věnovaly spíše okrajovým žánrům jako například portrétnímu malířství.

Na konci 18. století došlo k uvolnění přísných pravidel akademií a pro ženy tak byly otevřeny nové možnosti tvořit i vystavovat. V roce 1791 pak byl v Paříži poprvé otevřen Salon i pro umělce, kteří nevystudovali akademii, a svými obrazy se mohly jeho výstav účastnit i ženy. Poté pak byly přijímány i do soukromých ateliérů známých umělců, jako byli například Jacques-Louis David nebo Jean-Baptiste Greuze. S postupem doby začalo více akademií přijímat ženy, kterým se tak dostávalo takřka stejných příležitostí jako mužům, i když je faktem, že stále nemohly malovat či kreslit mužské akty. Mezi liberálnější školy patřila londýnská Slade School of Art, která už na konci 19. století dovolovala ženám malovat podle nahých mužských modelů.

S nástupem 20. století se ženám začaly otevírat další možnosti uměleckého vzdělání i uplatnění a mnoho žen dosáhlo na poli umění velkých úspěchů. Nezbývá než doufat, že svých úspěchů dosáhly díky svému talentu a ne pouze kvůli tomu, že jsou ženami. Umění bývalo děleno na mužské a ženské víceméně pouze z historického kontextu a absence tohoto rozdělování by v dnešní době byla zadostiučiněním dlouhých generací ženských umělkyň, které hledaly rovnoprávnost a porozumění svému umění, svému odkazu a svým myšlenkám.


Konečná verze – 15. 6. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate